NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jste-li příznivci PELICAN, patrně vás již neminulo setkání s TUSK, jehož protagonisty tvoří část chicagského kvartetu. Někdejší grindcoreový projekt vzniknuvší na sklonku 90. let minulého století však přeci jen od alba „Get Ready“ prošel poměrně diametrální hudební obměnou směřující jak jinak k post hardcoreovým postupům, ambientnímu šumění či občasným sludgeovým náladám. Tato na první pohled tradiční kombinace však v podání TUSK zní netendenčně a poměrně svojsky. Aktuální nahrávka „The Resisting Dreamer“ tento vývojový trend jen stvrzuje a z pohledu kapely jde patrně o zatím nejambicióznější desku, jejíž přípravy započaly již v době nahrávání „The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw “.
Nicméně tady přímočará podobnost s PELICAN spíše končí, tedy alespoň z pohledu nálad a výstavby skladeb, které se vzdalují poměrně jednoduchým, repetitivním strukturám jmenované kapely. Nahrávku obepíná aura nervozity, vnitřního neklidu a napětí a i vizuální a myšlenkový koncept desky se vyznačuje lehce dekadentním nádechem, což stvrzují především první dvě skladby „The Everlasting Taste Of Disgust“ a „Cold Twisted Aisle“, jež se zmítají v pomyslných bahnitých náladách či občasné hlukové změti, podepřené tu kvílivým, jindy nezúčastněným naříkáním a frázováním Evana Pattersona (YOUNG WIDOWS) a Toby Drivera (KAYO DOT). TUSK však umí být nejen výrazně exponovaní a druhá část desky představuje zvukově jemnější a imaginativněji působící obraz kapely a skladba „Life’s Denial“, aniž by popřela celkovou zvukovou syrovost desky, svou vystupující melodičností a výstavbou patrně nejvíce upomene na zasněnou tvorbu PELICAN, aby v závěru přešla ve čtvrthodinové šumění s občasnými hmatatelnějšími náznaky struktury ve „The Lewdness And Frenzy of Surrender“.
TUSK mají svůj jedinečný rukopis, který je v určitých ohledech ovlivněn, a to ku prospěchu věci, tvorbou PELICAN, současně je však zřejmé, že obě kapely se pohybují po dosti odlišných osách. „The Resisting Dreamer“ je z pohledu dosavadní diskografie TUSK nejprecizněji provedenou deskou, která není svazována kompromisními omezeními a ústí tak v hudebně bohatý a mnohostranný materiál. Ti, kdož si příliš nepadli do oka s poslední řadovkou PELICAN, by tak v aktuálně tvorbě TUSK mohli nalézt zalíbení.
Nervozitou a tenzí obestřená nahrávka, která sice míchá dnes poměrně módní styly, přesto tak činí s jistotou a bez zbytečných kompromisů či tendečních poloh. Ti, kdož si příliš nepadli do oka s poslední řadovkou PELICAN, by tak v aktuálně tvorbě TUSK mohli nalézt zalíbení.
8 / 10
1. The Everlasting Taste Of Disgust
2. Cold Twisted Aisle
3. Life's Denial
4. The Lewdness And Frenzy Of Surrender
The Resisting Dreamer (2007)
Tree Of No Return (2004)
Get Ready (2002)
Poněkud tvrdší a obhroublejší PELICAN. I tak by se dala ve stručnosti charakterizovat existence TUSK. Levoboček (ačkoliv jeho zrození se datuje ještě před existenci PELICAN) chicagských post-rockerů nabízí podstatně hůře stravitelnou a přístupnou muziku. Čtyři dlouhé a pomalé skladby plné kytarového hřmění asi nejvíce připomenou starší NEUROSIS a i když se jedná o vcelku zajímavý poslech, stará garda umí o poznání lépe.
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.